Smrt průměrností

Naše společnost se ocitla na vrcholu a z vrcholu, jak známo vede cesta již jen dolů. Do jisté míry to není nic překvapivého, neboť tento cyklus (ekonomové tomu říkají sinusoida) se periodicky opakuje. Na druhou stranu třeba konstatovat, že ze dna se pro změnu dá dostat již jen nahoru. Záleží však, co uděláme, abychom na vrcholu zůstali hodně dlouhou dobu, respektive, jak dlouho si pobudeme na dně.

Jednou z důležitých otázek, která s tím souvisí je, zda chceme být neustále jen průměrní? Mám na mysli povinnou sociální rovnost založenou na povinném průměrování všeho všem. Nebo raději chceme připustit existenci nadprůměrných, podprůměrných i průměrných? Nadprůměrní (moudřejší, bohatší) jsou totiž důležití tím, že jsou schopni tvořit příležitosti i pro ostatní. To dělají tak, že zakládají moderní firmy, vymýšlí inovativní myšlenky, vytváří hodnoty a pracovní příležitosti. Ale také se věnují dobrovolné charitě a sociální pomoci z peněz, které mohli vydělat. Historie ukazuje, že právě tací posouvají svět dopředu.

Jenže v naší, doposud post-komunistické společnosti, se stále "vyčuhování" z řady netrpí a to v jakémkoliv smyslu. Úspěch se neodpouští a mít jiné, často modernější názory, to již vůbec ne. Hlavní proud (mainstream) se stává přikázaným směrem pohybu. Bohužel ne vpřed, ale vzad. Povinná sociální rovnost se stala zaklínadlem a myšlenka, že si prostě nejsme (!) rovni, se nenosí. Úspěšným se proto bere a těm, co si nezaslouží se jen tak za nic dává.

Na jisté univerzitě dokonce přistoupil profesor na názor studentů, že povinná sociální rovnost a solidarita úspěšnějších s těmi slabými je správná. Učinil tak se studenty pokus: rozhodl se, že ti lepší (úspěšní) studenti budou solidární s těmi horšími a v rámci povinné solidarity a rovnosti zprůměrňoval známku ze zkoušek za celou třídu. Všichni bez rozdílu dostali stejnou solidární dvojku. Ti nejlepší (nejúspěšnější) jedničkáři byli trochu zklamaní, ale konec-konců dvojka není špatná známka. Čtyřkaři a pětkaři (flákači) byli naopak spokojeni. Na další test se čtyřkaři a pětkaři opět vůbec nepřipravili, protože v rámci sytému solidarity očekávali pomoc od úspěšnějších. Frustrovaní jedničkáři si uvědomili, že učit se na jedničku nemá smysl a proto se učili na zkoušky čím dál méně. Celkový průměr tak klesl na trojku...

A jak celý experiment skončil? Poté, co jedničkáři a dvojkaři rezignovali na snahu se učit a být lepší než ostatní, stoupl průměr na nedostatečnou pro všechny. Poté se profesor zeptal studentů, zda si přejí všichni propadnout v rámci systému povinné sociální spravedlnosti, nebo se vrátit k spravedlivému systému - každý co si zaslouží? Tedy, že někdo je prostě lepší a má lepší známku a jiný je prostě "flákač" a propadne. Následně byl experiment na žádost studentů zrušen. Studenti shledali, že násilná a povinná rovnost nefunguje.

Myslím si, že se naše evropská i česká sociální (pseudo)rovnost blíží ke svému zániku a to hodně rychle! Buď pochopíme, že si prostě nejsme rovni, že ti lepší z nás mají nárok na úspěch, než flákači, nebo skončíme jako ti studenti. Všichni "na huntě". To již bude pozdě a bude to mít strašné následky ...