Tak už jsem tady s tím vápnem!

Asi znáte tuto supliku z legendárního pořadu Československé televize s Janem Werichem a Vladimírem Škutinou. Dlouhá léta jsem netušil, jaký je původ té zdánlivě nesmyslné věty. Jan Werich jako malý kluk jezdil za svým strýcem na Šumavu. Každý rok pak s prvními jarními paprsky přijížděl forman do vesnice s fůrou vápna. Lidé vycházeli ze svých domků a od formana si kupovali do kbelíků hašené vápno, aby si vybílili své domovy. Aby zahubili všechny bacily a plísně. Každé jaro přijížděl tentýž forman a vždycky křičel: "Tak už jsem tady s tím vápnem!". A lidé věděli, že už je tu jaro.

Píši toto zamyšlení a přes okno v mé pracovně se mi do zad opírají první teplé paprsky. Je cítit, že zima definitivně ztrácí na síle a každým dnem přijde jaro. I na lidech na ulici je vidět více úsměvů a lepší nálada v očekávání konce zimy. První jarní den se pak pro mě stává faktickým koncem všeho loňského; dobrého i špatného. Každé špatné počasí jednou skončí.

Možná, že bychom se mohli tento den - alespoň obrazně - sami očistit a nabílit začerněné duše. Každý rok v tutéž dobu. A k tomu si dělat naději, že lidé budou tento rok lepší, třeba jen o malý kousíček. To je však třeba začít každý u sebe a zamést si nejprve před vlastním prahem.

Před naším domem před pár dny roztál poslední sníh. Dopíši tento text, vezmu smeták a půjdu zamést tu špínu, co zbyla po loňské zimě. A kdo ví? Možná, že až dometu a budu dobře poslouchat, uslyším někde v dáli formana, jak na mě křičí: "Tak už jsem tady s tím vápnem!"

Tak hezké jaro!

Text pochází z roku 2016
a byl otištěn stejného roku
v novinách VAŠELitoměřicko24
On-line vychází poprvé