Nebuďte lidi hluší a nastavte uši!

11.12.2021

Pilotům RAF, kteří se 13. srpna 1945 vrátili zpět do Československa, byl vytvořen památník v místě jejich návratu do vlasti, na letišti v Praze Ruzyni. Jsem rád, že jsem mohl být při vzniku památníku přítomen konzultacím s jedním z duchovních jeho otců - s Milanem Špinetou. Každý rok se pak účastním připomínkové akce. Někdy mám i možnost pronést pár slov. Zde jsou má slova z minulého setkání:


Dámy a pánové, vážení přítomní, milí hosté.

Nejprve dovolte, abych Vás co nejsrdečněji pozdravil jménem pana senátora a starosty města Litoměřice, pana Ladislava Chlupáče, který byl na dnešní vzpomínkovou akci pozván. Velice lituje, že se sám osobně nemůže zúčastnit z důvodu zasedání Senátu. Požádal mě proto, abych vás jeho jménem pozdravil a poděkoval za milé pozvání.

Byl jsem velice potěšen, že jako svého zástupce na tuto akci požádal mě. Oba dva, jak pan senátor Chlupáč, tak já zde dnes zastupujeme město ve kterém v klidu dožil a nakonec i spočinul generálmajor v.v., pilot a válečný hrdina pan František Chábera. Jeden z těch mnoha Čechoslováků, kteří se nebáli a rozhodli se postavit nacistickému zlu a bojovat jako pilot Britského královského letectva. Bohužel ne všichni se po válce vrátili do své vlasti. Všichni však bojovali za svobodu a za svou vlast a jim všem vděčíme za to, že jsme se po válce mohli někomu narodit. Těm, kteří se však vrátili připravil režim místo poděkování Pankrác, Bory, Jáchymov a další pracovní lágry. Stali se obětí persekuce a pronásledování.

Když jsme v roce 1990, jako členové aeroklubu v Roudnici nad Labem přemýšleli, jak po Sametové revoluci tyto letce rehabilitovat, zrodil se nápad uspořádat akci, kde bychom jim všem řádně a důstojně poděkovali. Právě díky Memorial Air Show, která poprvé jako dík v roce 1991 proběhla, jsem měl možnost se s řadou, dnes již nežijících letců, osobně setkat. Nikdy nezapomenu na slova jednoho z nich: "To, že nás komunisti zavírali do vězení a do lágrů - to nás nezlomilo. Jako vojáci jsme na to byli připraveni a vycvičeni. To největší zlo, co na nás mohli napáchat však bylo to, že nám navždy zakázali lítat!". Jako pilot mohu potvrdit, že toto je pro letce ten nejkrutější trest. Strávil jsem bedlivým nasloucháním jejich vyprávění řadu hodin. Pochopil jsem proto, že zlu se vždy musíme postavit a se zlem bojovat. Jinak volíme cestu oné pomyslné ovce jdoucí na jatka, která říká: "To nevadí, kam jdeme, hlavně, že nás vedou."

Každá generace se však musí zasloužit o to, aby si svobodu uhájila. Naši dědové ji nejprve ztratili nacistickou okupací a poté krví namáhavě vybojovali zpět. Naši otcové svobodu ztratili komunistickým pučem, aby si ji po dlouhých desetiletí totalitního režimu vybojovali zpět Sametovou revolucí. Bojím se, že moje generace si tak nějak zvykla - říká se tomu falešný pocit bezpečí - že o svobodu nelze přijít. To, proč zde dnes stojíme je připomenutím, že o svobodu se dá přijít rychleji, než si myslíme. Bohužel jsem přesvědčen, že o ní již nenápadně přicházíme. Velice rychle jsme zapomněli na ideje Sametové revoluce a přestávají nám vadit věci nedávno zcela nemyslitelné: premiér vedený jako spolupracovník komunistické totalitní tajné bezpečnosti, nebo prezident absolutně nerespektující Ústavu našeho státu. Osvobozovat svobodu je vždy velice obtížné. Obtížnější, než ji udržet.

Dovolte, abych na závěr i já poděkoval všem, kdo kdy za svobodu bojovali a zakončil slovy pánů Voskovce a Wericha z jedné z jejich písní z doby nastupující totalitní normalizace:

"Nebuďte lidi hluší a nastavte uši,
Chceme vás na mou duši upřímně varovat.
Nemáte ani zdání, že jsou s vámi páni
Falešně hrají s vámi, chtějí vás obehrát.
Co na světě mám rád, nedám si brát, než s lumpy tancovat,
To se chci radši prát!"

Děkuji Vám za pozornost!